Augustin a čarodějnice z Endoru. Dva zapomenuté kázání, která měnila dějiny

Musím se přiznat — když jsem poprvé narazil na tenhle příběh, smál jsem se nahlas. Svatý Augustin. Chlapík, co napsal Vyznání. Otec celé západní civilizace. A ukázalo se, že měl co říct i k čarodějnictví.

Po šestnácti staletích jsme jeho slova konečně mohli číst.

Co se našlo v klášteře

Příběh je takový: vědci z univerzity ve Würzburgu prozkoumávali latinský rukopis v klášteře v Pelplinu v Polsku. Rukopis obsahoval šest Augustiných kázání — nic neobvyklého. Jenže latinský filolog Christian Tornau se podíval blíž a dvě kázání se ukázala jako naprostá novinka. Nikdo je neznal.

Představte si to. Dokument schovaný staletí přímo před očima a nikdo si neuvědomil, co drží v rukou.

Teologická noční můra

O čem ta kázání byla? O Čarodějnici z Endoru — příběh ze Starého zákona, který trápí theology už tisíce let.

Rychle shrnu: Král Šaul je v bryndě. Nepřátelé se shromažďují. Modlí se k Bohu a... ticho. Žádné sny, žádní proroci, nic. Tak udělá něco zakázaného — najme ženu provozující nekromancii a požádá ji, aby vyvolala ducha mrtvého proroka Samuela.

A funguje to. Samuelův duch se objeví a v podstatě Šaulovi řekne, že je amen.

Teologický problém: Proč by Bůh vůbec dopustil, aby čarodějnice vyvolala proroka? Buď není všemocný, nebo to nějak povolil. Obě možnosti jsou oříšek.

Augustin se s tímto problémem pral přesně v těchto dvou kázáních.

Augustinovy dva tipy

Podle výzkumu nabídl Augustin dvě vysvětlení:

První možnost: Duch Samuela nebyl skutečný. Čarodějnice Šaula jen napálila a vyvolala nějaký klam.

Druhá možnost: Šlo o pravého Samuelova ducha, ale Bůh toto jednorázové povolení dal záměrně — aby Šaula konfrontoval s jeho hříchy.

A tady přichází to zajímavé: Augustin si nevybral. Předložil obě možnosti a nechal posluchače, ať si s nimi poradí sami. Zní to docela moderně, ne? Místo definitivní odpovědi pobízel lidi, aby se s otázkami prali sami.

Tornau říká, že právě tato otevřenost pomáhá potvrdit pravost kázání. Je to prý typické pro Augustinův rétorický styl.

Cesta staletími

Tady to trochu bolí. Rukopis, který máme dnes, pochází z 12. století — což je nezvyklé. Většina kopií Augustinova díla vznikla dřív, v 8. nebo 9. století.

Vědci se domnívají, že starší verze mohla pocházet z kláštera Amelungsborn v Německu. Jenže tamní knihovna byla zničena během třicetileté války v 17. století.

Takže máme kopii kopie něčeho, co možná zmizelo před téměř čtyřmi sty lety. Připomínka, jak křehké tyto záznamy jsou — a kolik jich možná ještě chybí.

Proč by nás to mělo zajímat

Chápu, co si říkáte. "Hezký příběh, ale proč bych měl řešit 1600 let staré kázání o čarodějnicích?"

Férová otázka. Tady je můj názor: Augustin není jen historická postava. Jeho myšlenky o víře, rozumu, lidské přirozenosti a Bohu dodnes formují myšlení miliard lidí. Jeho Vyznání je doslova první duchovní autobiografie vůbec.

A tady přichází to opravdu vzrušující: po celé té době pořád objevujeme nové věci. Pořád nacházíme ztracené kousky skládačky. Historie není uzavřená kniha — spíš knihovna, kde někdo neustále nachází nové rukopisy v zadní místnosti.

Navíc — a to přiznávám — je to prostě skvělý příběh. Středověký rukopis, klášter v Polsku, čarodějnice ze Starého zákona a jeden z největších křesťanských myslitelů, který zápasí s nemožným.

Někde si myslím, že by Augustin ocenil tu ironii. Celý život se snažil pochopit tajemství za hranicemi lidského chápání. A o 1600 let později nás pořád překvapuje.