Tajná továrna na mraky někde v Arktidě
Musím vám něco říct. Narazil jsem na objev, který mi úplně vyrazil dech. A bavíme se tady o oblacích. V jednom z nejvzdálenějších koutů planety.
Vědci nedávno odhalili, že Arktida ukrývá skrytou „mrakodárnou" — přírodní proces, který byl celou dobu přímo před našima očima. A to nejšílenější? Klimatické modely ho vůbec nezachycují.
Co se děje na okraji ledu?
Kouzlo probíhá tam, kde se mořský led setkává s otevřeným oceánem. Úzký pás, kterému říkají „okrajová zóna ledu". Představte si to jako rušnou čtvrť, kde se potkává pevnina, voda i led. Život se tam jen hemží. A teď se ukázalo, že se tam děje i pořádně zajímavá chemie.
Když sluneční světlo dopadne na tohle místo, spustí řetězovou reakci. Zapojí se jód (ano, ten, co si dáváme na ranky), sirné sloučeniny a organické molekuly z oceánu. Tyhle ingredience stoupají do atmosféry a ejhle — vznikají částečky, které dokážou rodit mraky.
Tady to začíná být opravdu zajímavé. Během jednoho měření vyskočila koncentrace těchto mrakotvorných částeček zhruba z padesáti na patnáct set na krychlový centimetr. Za jediný den. Padesátinásobný nárůst! Představte si, že byste se vzbudili a z pár semenáčků by najednou vyrostla celá zahrada.
Proč by vás to mělo zajímat?
Možná si říkáte: „Dobře, mraky. A co?"
Oblačnost je vlastně termostat Země. Odráží sluneční záření zpátky do vesmíru (ochlazuje) nebo naopak zachycuje teplo jako deka (otepluje). Arktida se otepluje třikrát rychleji než zbytek planety. Patří k nejcitlivějším místům na Zemi, pokud jde o klima.
Když mořský led taje (a taje rychleji, než jsme doufali), okrajová zóna mezi ledem a vodou se rozšiřuje. Víc zóny znamená víc tohohle částečkového procesu. Víc částeček může znamenat víc mraků. A tady přichází ten háček: víc mraků v období oteplování by mohlo zrychlit tání ledu, ale zároveň třeba ochladit otevřený oceán.
Je to skoro jako kdyby Arktida bojovala proti oteplování svým vlastním, složitým způsobem. Jenomže pravidla toho souboje ještě úplně nechápeme.
Chybějící díl skládačky v klimatických modelech
Tohle je to, co mě na tom fascinuje nejvíc. Vědci říkají, že tenhle proces se předtím podařilo dokázat jen v laboratoři. Teď ale potvrdili, že opravdu funguje i v reálném světě. A v klimatických modelech prostě není.
Více než osmdesát procent slunečných dnů, které studovali, ukázalo známky tohohle nového vzniku částeček. Není to žádná vzácnost. Je to běžná záležitost. A my ji prostě nezahrnujeme do výpočtů.
Výzkumný tým objevil takzvané jód obsahující oxygenované organické molekuly (zkráceně I-OOMs, pro milovníky zkratek). Tyhle sloučeniny pomáhají nepatrným částečkám vyrůst natolik, aby mohly tvořit mraky. Je to jako kdybyste našli chybějící ingredienci v receptu, o kterém jste si mysleli, že mu rozumíte.
Co z toho vyplývá do budoucna?
Vědci teď pracují na tom, aby tenhle proces začlenili do klimatických modelů. Je to zásadní krok. Jestli chceme předpovídat oteplování Arktidy — a tím i globální klimatické vzorce, protože Arktida ovlivňuje počasí po celém světě — musíme tohle pochopit správně.
Ale upřímně? Tenhle objev ve mně vyvolává zvláštní naději. Našli jsme něco nového. Něco skutečného. Něco, co se děje právě teď. Věda prostě funguje. Vědci hledali, měřili, našli důkazy — a teď můžeme být lepší.
Arktida se mění rychle. Každý proces, kterému jsme nerozuměli, je další záhada mezi námi a poznáním toho, co přijde. Takže zvedám sklenici na řešení záhad. Jednu po druhé. Jeden oblak za druhým.
Zdroj: ScienceDaily