markdown formátovaný obsah blogu

Člověk, který odmítl nechat svou paži stát se odpadem

Tady je něco, co mi zůstalo v hlavě poté, co jsem si o tomto příběhu přečetl poprvé: Shadrack Byfield přežil zásah kulkou do krku, unikl zajetí po ničivé britské porážce a zvládl jednu z nejkrvavějších nocí války v roce 1812 u Lundy's Lane – a nic z toho nebylo to, co ho vytočilo.

Co ho vytočilo, byla hromada hnoje.

Když 24letý voják dostal během skirmie nedaleko Fort Erie v roce 1814 musketní kulku do předpaží, lékaři museli končetinu pod loktem uříznout. Žádná anestezie. Jen kožený řemen na zakousnutí a brutální realita válečnické medicíny 19. století. Podle všech svědectví zvládl amputaci s neuvěřitelným klidem.

Ale co když byla operace hotová? Jeho odříznutá paže byla bez slavnosti odhozena na hromadu odpadu.

Nevím jako vy, ale tento detail mě pálí skoro až v žaludku. Je na tom něco, co vás zasáhne přímo v nitru – ta odlehlost, způsob, jakým byla část tohoto muže prostě... odhodjena.

Tak Byfield něco s tím udělal. Vytáhl svou paži z té hromady hnoje a postavil jí hrubé kvádry z několika prken. S hřebíky i vším všudy. A pořádal jí pohřeb.

Třídní rozdíly, i při amputaci

Tady se příběh stává opravdu zajímavým – a mnohem frustruujícím.

Byfield nebyl jediným vojákem, který v bitvě ztratil končetinu. Amputace byly v 19. století běžné. Ale zacházení s těmito odříznutými končetinami záviselo zcela na hodnosti muže, kterému patřily.

Ofíři? Jejich ztracené končetiny dostaly důstojný pohřeb. Některé dokonce sloužily jako morbidní turistické atrakce. Nejznámějším příkladem je Henry William Paget – později Lord Uxbridge – jehož nohu téměř rozmetla dělová koule u Waterloo. Ta noha byla poté pečlivě uložena do hrobky, včetně vlastní pamětníku. Turisté ji dokonce navštěvovali.

Řadoví vojáci jako Byfield? Jejich končetiny končily na hromadách hnoje. Prostě jako odpad.

Dokážete si představit ten psychologický nápor? Přežijete válku, ztratíte část sebe sama a společnost zachází s tím, co vám z vás zbylo, jako s odpadem. Byfield údajně chtěl fyzicky napadnout toho vojenského sanitáře, který jeho paži vyhodil. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo.

Ta nerovnost musela působit jako sůl na již otevřenou ránu.

Mýtus vs. Člověk

Tady je ta věc o Shadracku Byfieldovi, která mě trápí od té doby, co jsem o něm začal číst: za poslední století se stal téměř legendární postavou. Muzea mají o něm výstavy. Dokumentáry o něm vyprávějí. Knihy ho vykreslují jako stoického, nestěžującego si veterána, který překonal nemožné překážky.

A ten obraz? Je založen převážně na jeho prvním paměti, vydaném v roce 1840. Tom, kde se představil jako poslušný, hrdinský a odolný.

Ale historici nedávno odhalili jeho druhé paměti, vydané v roce 1851 – a to je úplně jiný příběh.

V této autobiografii Byfield odhaluje neokouzlující realitu života postiženého veterána v 19. století v Anglii. Píše otevřeně o finančních potížích, o tom, že mu nechtěly vyplácet spravedlivé důchody, o ponížení z pokusů najít si práci s pouhou jednou paží v společnosti, která měla na postižené málo trpělivosti.

Přiznává si i věci, které se nehodí do hrdinského narativu. Ve svých prvních paměti odsuzoval lůžkování a dezercii. Ale ve druhých? Připouští, že se s ostatními vojáky plíživě vyvlekl z tábora, aby se vydal lůžkovat.

A tady je další detail, který mi zůstal v hlavě: ve svých prvních paměti popsal svou amputaci jako akt neuvěřitelné odvahy – bez zavazování oči, bez zaváhání. Ve svých pozdějších spisech si stěžuje na „prudké revmatické bolesti“ na místě, kde ho zasáhla musketní koule.

Pravda je méně honosná než legenda. Je lidštější. A upřímně řečeno, i srozumitelnější.

Proč je tento příběh dnes důležitý

Neustále přemýšlím o Byfieldově příběhu a co mě zasáhne nejvíc, není jen ta válečná drama nebo i ta ponižující hromada hnoje. Je to fakt, že se cítil nucen napsat dvě různé verze svého vlastního života.

První verze ho udělala skvělým. Druhá verze řekla pravdu – i když ta pravda udělala, že vypadá méně hrdinsky, méně vznešeně, ale více jako člověk, který bojuje, frustruje se a hněvá.

Na tom je něco hluboce lidského. Všichni to dělají v určité míře, že? Kurátorskujeme své příběhy. Představujeme tu verzi nás samých, kterou chceme, aby lidé viděli.

Ale Byfield si nakonec vybral upřímnost místo mýtu. A ta druhá paměť – ta „skrytá“, kterou historici nyní studují pečlivěji – nám dává něco, co ta první nedokázala: skutečný pohled na to, jak vypadal život postižených veteránů z dělnické třídy ve viktoriánské Anglii.

Ne legendu. Člověka.

Paže, která si zasloužila víc

Někdy přemýšlím o tom domácím rakvi. O těch prknech přibitých k sobě. O té paži položené dovnitř jako něco, co má svou váhu. O tom malém pohřbu kousek člověka, který už přežil víc, než by měl.

Možná se zdá zvláštní dát odříznuté končetině důstojný pohřeb. Ale já si myslím, že to vůbec zvláštní nebylo.

Byl to projev důstojnosti. Odmítnutí nechat kohokoliv – třeba i vojenskou zdravotnickou službu, která mu zachránila život – zacházet s ním, jako by byl jednorázový produkt.

V určitém smyslu Byfield dával své paži tu úctu, o kterou věděl, že se bude muset za zbytek života ji brát.

A upřímně? Myslím, že je to docela neuvěřitelné.

Zdroj: Popular Mechanics - A Soldier Buried His Severed Arm. A Hidden Memoir Reveals Why.