Ropucha s největší dědickou kauzou v dějinách vědy
Tohle je příběh, u kterého zůstane rozum stát. Maláropucha, génium vědec a skandál, který možná nebyl tím, čím se zdál.
Podivný táta mezi obojživelníky
Ropucha babatka (Alytes obstetricans) je stvoření, u kterého se člověk ptá, jestli měl evoluce vůbec den. Na rozdíl od většiny svých příbuzných se tihle tvorové páří na souši. Samec má ale ještě bizarnější zvyk: nosí oplodněná vajíčka své partnerky omotaná kolem zadních nohou. Tahá je prostě s sebou jako batoh. Odtud to jméno „babatka" – je to takový přírodní porodník.
Protože se tyto ropuchy vyvinuly na souši, samci nemají na nohou ty drsné „svatební polštářky", které vodní ropuchy používají k přidržování partnerky během... no, intimních chvil.
Kammerer – muž, který to risknul
Paul Kammerer pracoval začátkem 20. století ve Vídni, v místě zvaném Vivarium. Měl tam k dispozici akvária, terária a spoustu podivných tvorů.
A dělal něco šíleně odvážného. Testoval Lamarckovu teorii evoluce.
Tady je nápad: co kdyby se vlastnosti, které rodiče získají za života, daly předat potomkům? Žirafa natáhne krk za listy – a celé generace mají krk delší. Tuhle myšlenku tehdy aktivně prosazoval Sovětský svaz. Pasovala jim totiž k ideologii o přetváření prostředí. Pro západní vědce to bylo červené súgíčko.
Experiment, který změnil vše
Kammerer nutil ropuchy babatky rozmnožovat se ve vodě, po generace.
A stalo se něco divného. Potomci začali mít na nohou svatební polštářky. Přesně ty výstupky, které suchozemské ropuchy nemají mít vůbec.
Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že zvířata si vyvíjejí nové vlastnosti podle prostředí a předávají je dál. Lamarckismus by byl obhájen!
Ale tady to začíná být zajímavé.
Kammerer sám pochyboval
V přednášce roku 1923 Kammerer přiznal, že si není jistý, co vlastně dokázal. Možná to nebylo dědění získaných vlastností vůbec. Ropucha se možná jen vrátila ke starší formě. Před miliony let polštářky měla. Při návratu do vody se prostě zase objevily.
Kammerer měl mnohem lepší důkazy z jiných pokusů – se salamandry, mořskými sumkami, slepými mloky. Nikdo ale nechtěl slyšet.
Skandál
V srpnu 1926, jen týdny před Kammererovou smrtí, vyšlo v časopise Nature, že preparovaný exemplář z jeho laboratoře byl vpíchnutím inkoustu upraven tak, aby vypadal, že má svatební polštářky.
Vědecká komunita se na něj vrhla. William Bateson, jeden ze zakladatelů genetiky, nemohl Kammererovy výsledky ve své laboratoři zopakovat. Místo aby připustil, že různé podmínky dávají různé výsledky, rozhodl se, že Kammerer musí být podvodník.
Konec
- září 1926 Paul Kammerer odešel do lesa za Vídní a zastřelil se. V dopise na rozloučenou si stěžoval na nespravedlivé zacházení kolegů. A měl pravdu.
Co ale fascinuje: těsně před smrtí se chystal přestěhovat do Moskvy. Měl pracovat s Ivanem Pavlovem na novém výzkumném ústavu. Byl stále žádaný. Stále měl věřící.
Co z toho vyplývá
Věda má být objektivní, že? Jdi za důkazy, kam vedou. Ale Kammererův příběh nám připomíná, že vědci jsou jen lidi. S egem. S politickými sympatiemi. S touhou mít pravdu.
Když se Lamarckismus spojil se sovětskou ideologií, podporovat ho bylo nebezpečné. Kammerer nebyl jen vědec – byl potenciální symbol v ideologické válce.
Ta tragická ironie: jeho nejsilnější důkazy přicházely z pokusů, které nemohly být odbity jako návrat k předkům. Nikdo se na ně ale nechtěl podívat.
A co dnes?
Sto let poté stále debatueme, jak moc nás prostředí formuje. Epigenetika ukázala, že zážitky zanechávají chemické stopy na naší DNA, které ovlivňují další generace. Možná měl Kammerer pravdu. Možná jen předběhl svou dobu – a byl příliš kontroverzní.
Jedno je jisté: ropucha babatka bude navždy spojená s Paulem Kammererem. Mužem, který buď spáchal vědecký podvod, nebo byl jeho obětí.
A my se to možná nikdy nedozvíme.