Noční můra zvaná City of San Francisco

Představ si to: 12. srpna 1939. Sedíš v jídelním voze vlaku City of San Francisco — jednoho z nejnádhernějších strojů, jaké kdy vznikly — a po výborné večeři usrkáváš brandy. Venkovní poušť v Nevadě ubíhá oknem rychlostí, která ti bere dech. Máš klimatizaci, v pokoji hraje rádio a za zpáteční jízdenku jsi dal v přepočtu asi sedmdesát tisíc korun. Krásný život.

A pak se to zvrtne.

Náhle naskočí sklenice na stolech. Pivní láhve padají na podlahu. Někoho to vymrští ze sedadla. A pak — tma.

To, co následovalo, se stalo jednou z nejzáhadnějších železničních katastrof v amerických dějinách.

Přízrak na kolejích

City of San Francisco nebyl obyčejný vlak. Byl to palác na kolechích — čtvrt míle dlouhý, pomalovaný křiklavými výjevy zátiší San Franciska v odstínech žluté, oranžové a červené. Uvnitř? Samý samet a plyš. Klimatizace (v roce 1939 pořád ještě revoluční záležitost!), teplá i studená voda na zavolání, holičství, dokonce i anténky pro příjem rozhlasových programů přímo v kupé.

Reklamy popisovaly tento vlak skoro jako kouzelné zařízení. Slibovaly, že z Chicaga do Oaklandu dorazíte za necelých čtyřicet hodin. V době, kdy bylo létání pro většinu lidí pořád ještě exotické a děsivé dobrodružství, to byla vrcholná sophistication.

Takže když Berkeley rodák F.S. Foote nastoupil toho srpnového večera, pravděpodobně se cítil jako šťastlivec. Pracoval pro IBM v New Yorku a vracel se po relaxačních jedenácti dnech na západním pobřeží. Samé dobré vibrace a těšení na cestu.

Jenže něco bylo... divné. Foote se nemohl zbavit podivného pocitu, že něco není v pořádku — a to ještě před tím, než vlak najel na problematický úsek.

Někdy tělo ví věci dřív, než je mozek schopný zpracovat.

Okamžik, kdy se všechno zvrtlo

V 21:30 vlak projel kolem městečka Carlin v Nevadě a zamířil k mostu přes kaňon řeky Humboldt. Strojvedoucí Ed Hecox tlačil soupravu na devadesát mil za hodinu, aby dohnal zpoždění. Jízdní řád už kulhal o půl hodiny a on se snažil vše zachránit.

Když vyhlédl z okénka, všiml si něčeho podivného: zelené koulely se přes poušť před ním. Tumbleweedy nejsou v Nevadě žádná vzácnost, ale tahle... byla divná. Barva neseděla na srpen, kdy by mělo být všechno hnědé a vysušené.

Na přemýšlení ale neměl čas. Vlak se zhoupnul. Zhaslo světlo.

Hecox později popsal, co následovalo, pro historickou společnost:

„Když lokomotiva zastavila, běžel jsem dozadu. Jediné, co jsem slyšel, byly křiky a nářky zraněných a umírajících všude kolem. Prášil se, nehýbal se vítr, a prach se usazoval všude. Neviděl jsem jedinou živou duši."

Dokážeš si to vůbec představit? Běžet tou tmou, obklopený utrpením, a nevidět ani živáčka?

Stopy, které nahánějí hrůzu

Tady je ta věc, která mě na tomhle příběhu dodnes mrazí v zádech: vyšetřovatelé našli důkazy sabotáže. Kolejnice byly záměrně poškozené. Ta zelená „koulelka", kterou Hecox spatřil? Nebyla to rostlina — s největší pravděpodobností to byl kus sabotážního nářadí, možná klíč nebo nástroj, který tam někdo položil a zachytil světlo reflektoru.

Vlak jel devadesát mil za hodinu, ale i při povolených šedesáti by najetí na sabotované koleje bylo katastrofální. Tohle nebyl nešťastný souhrn okolností. Někdo tohle způsobil.

A tady to začíná být opravdu divné: vyšetřovatelé prověřili přes tisíc stop. Tisíc! Noviny křičely příběh přes celou Ameriku. Všichni chtěli odpovědi. Jak to někdo mohl udělat? Proč by to někdo dělal? Kdo to byl?

Nikdy se to nikdo nedozvěděl.

Pohroma, která přetěžuje nemocnici

Čtyřiadvacet lidí v té katastrofě zemřelo. Sto dvacet jedna přeživších bylo odvezeno do nemocnice Elko General, kde — a to mi láme srdce — prostě nebylo dost postelí. Někteří zranění skončili na zemi.

A pozor: prezident Standard Oil — jeden z nejbohatších mužů Ameriky, člověk, který si mohl dovolit tu nejlukrativnější jízdenku na tomhle noblesním stroji — skončil na nemocniční podlaze. Vedle něj se zase uvelebili nosiči v postelích. Bohatství ti koupí luxusní zážitek, ale ne garantované místo na urgentním příjmu.

Není to srandovní? Všechny peníze světa, první třída, nejmodernější vlak, jaký kdy existoval... a nic z toho nehrálo roli, když se někdo rozhodl hrát boha s těmi kolejemi.

Záhada, která zůstává nevyřešená

Takže tady je moje otázka, a přemýšlím nad ní od chvíle, kdy jsem na ten příběh poprvé narazil: co se vlastně stalo? Kdo byl zodpovědný?

Zamysli se nad tím. Sabotovat vlak v roce 1939 nebylo zrovna jednoduché. Musels znát jízdní řád. Musels mít přístup k tratím. Musels odvést práci bez povšimnutí, uprostřed nevadské pouště, a zamaskovat to jako nehodu.

To není něco, co udělá random šílenec ze dne na den. Tohle je naplánované. Tohle je záměrné. Tohle je osobní.

Byl to nespokojený zaměstnanec? Někdo s osobní mstou vůči železniční společnosti? Konkurent, který se snažil poškodit pověst vlaku? Nebo něco ještě temnějšího, na co jsme nikdy nepomysleli?

Pravděpodobně se to nikdy nedozvíme. A upřímně? To je důvod, proč mě tenhle příběh ne a ne pustit. Žijeme v době, kdy si myslíme, že cokoli vyřešíme dostatečnou technologií a detektivní prací, ale tady jsme, osmdesát pět let poté, a pořád nemáme odpovědi na to, kdo zavraždil čtyřiadvacet lidí ve vlaku jménem City of San Francisco.

Někdy minulost drží svá tajemství pevně.

Proč tenhle příběh pořád dává smysl

Přemýšlím nad příběhy jako je tenhle, protože nám připomínají, že historie nejsou jen datumy a jmény v učebnicích. Skuteční lidé — s rodinami, s budoucností, s dreams jako my všichni — nastoupili na ten vlak v naději na dobrodružství a pohodlí. Místo toho dostali tragédii.

A někde venku ten, kdo tohle udělal, prožil zbytek života bez tváře před spravedlností. Čtyřiadvacet rodin nikdy nedostalo uzavření. Přeživší nesli to trauma s sebou až do konce.

Je to těžkej příběh na blogový post o vlakový nehodě, vim. Ale myslím, že tyhle příběhy mají svou váhu. Připomínaj nám, abychom si vážili blízkých, abychom si vážili obyčejnejch dnů, a abychom nikdy nebrali bezpečí jako samozřejmost — ani když usrkáváme brandy v luxusním jídelním voze.

Příště až nastoupíš do vlaku (nebo letadla, autobusu, vlastně čehokoli), chvilku přemýšlej nad tím, že tisíce lidí tvrdě dřely na tom, aby ses dostal tam, kam potřebuješ, vcelku. Ne každej v historii měl takové štěstí.

Tento příběh vznikl na základě reportáže z Popular Mechanics. Pokud chceš proniknout hlouběji do historie amerických vlaků a dopravních katastrof, mrkni na původní článek.