Noční obloha nebyla prázdná

Tohle vás donutí zamyslet se, až se příště podíváte na noční oblohu: během největšího konfliktu v dějinách lidstva viděli piloti na obou stranách druhé světové války věci, které si nedokázali vysvětlit. Nemluvíme tady o nepřátelských stíhačkách ani o optických klamech — byly to zářící koule, které se chovaly, jako by měly vlastní vůli.

Když jsem na ten příběh narazil poprvé, nemohl jsem uvěřit, že není víc rozšířený. Představte si, že sedíte v kokpitu stíhačky desítky tisíc stop nad válkou zničenou Evropou, orientujete se v naprosté tmě. A pak je spatříte — podivná světla plující vedle vašeho letadla. Mění barvy. Následují vás. A pak zmizí beze stopy.

Přesně tohle se dělo skutečným lidem během války.

Jméno ze superhrdinského komiksu

Tady to začíná být ještě zajímavější. Termín „foo fighter" nevznikl v nějakém vážném vojenském briefingunebo vědeckém časopise. Pochází z komiksu. Vážně.

Piloti si vyprávěli příběhy o těchto záhadných světlech a někdo si vzpomněl na komiksovou postavu Billa Holmana jménem Smokey Stover, který místo hasiče říkal sobě „foo fighter". Bylo to hravé, skoro vtipné — ale jev za tímto jménem nebyl vůbec k smíchu.

Nešlo přitom o pouhé pomíjivé pohledy. Více členů posádky z těch samých perutí popisovalo naprosto identické zážitky. Neviděli věci, protože byli unavení nebo vystrašení — byli to vycvičení pozorovatelé, kteří rozeznali atmosférické jevy od skutečných objektů.

Tak co to tedy bylo?

To je otázka za milion a upřímně? Nikdo nemá uspokojivou odpověď.

Armáda se je pokusila vysvětlit. Signální rakety? Ty se nemůžou otáčet ani stáčet dolů. Zplodiny motoru? Ty by nebyly vidět. Meteoballony? Ty pouze stoupají vzhůru. Kulová blesk? Ten nemění směr a nesleduje letadla. Eliášův oheň? Ten se tvoří jen kolem fyzických objektů, ne volně pluje.

Žádné z běžných vysvětlení nesedí. A tady je to, co mě fascinuje nejvíc: tyhle věci mohly být potenciálně nebezpečné. Ne proto, že by na někoho útočily — to nikdy nedělaly — ale proto, že byly pro piloty neuvěřitelně rušivé. Představte si, že se snažíte soustředit na vzdušný souboj, zatímco kolem kokpitu poletují záhadná světla.

Někteří lidé rovnou skočili k mimozemským vysvětlením a upřímně, chápu proč. Chování těchto objektů — následování letadel, akrobatické obraty, objevování se a mizení podle vlastní vůle — neodpovídá ničemu, co byla věda schopna vysvětlit.

Odkaz

Co mě na tomhle příběhu fascinuje nejvíc, je jeho propojení s širším fenoménem UFO. Když Kenneth Arnold v roce 1947 spatřil záhadné objekty poblíž Mount Rainier, média se chytila jeho popisu, jak se pohybují jako „talíř poskakující po vodě". Najednou jsme měli „létající talíře" a to samé léto i nechvalně proslulý incident v Roswellu.

Ale foo fightři přišli první. Stávali se, zatímco bomby stále padaly, zatímco tisíce vojáků stále bojovaly a umíraly. Nebyly to podvody ani masová hysterie — byly to skutečná pozorování důvěryhodných svědků.

A my stále nevíme, co to bylo.

Možná právě to dělá tenhle příběh tak fascinujícím. V době, kdy si myslíme, že máme vysvětlení na všechno, tady máme skutečnou záhadu z období před méně než sto lety. Něco bylo venku na obloze nad Evropou a Japonskem, sledovalo letadla, pozorovalo je a pak zmizelo.

Nevím jak vy, ale já v tom nacházím cosi znepokojivého i současně útěšného. Svět je zvláštní místo a někdy ty nejpůsobivější příběhy jsou ty, které se pořád snažíme pochopit.