Jak se „obyčejný let" změnil v noční můru

Představ si to: Jsou dvě hodiny ráno, konec srpna 2001. Sedíš v letadle na trase Toronto–Lisabon, někde nad temným Atlantikem. Film jsi už viděl, nejspíš trochu podřimuješ. A pak – světla zhasnou. Motory? Ticho. Letadlo už nelétá. Padá.

Přesně tohle zažilo 306 lidí na palubě Air Transat Flight 236.

Okamžik, kdy se všechno změnilo

První náznak problému přišel zdánlivě nevinně – letuška svítila baterkou na křídlo. Když nad tím přemýšlíš zpětně, je to vlastně dost hrobové. Jako by hledala duchy ve tmě.

Pak zhasla světla.

Airbus A330 se právě stal velmi drahým kluzákem a všichni na palubě to věděli.

Margaret McKinnon, psycholožka mezi cestujícími, později popsala, že si nebyla hned jistá, že se děje něco vážného. Ale jakmile zhasla světla a letadlo kleslo? Tušila, že to nepřežijí.

Dokážeš si to představit? Jsi ve výšce deseti tisíc metrů a tvá nejlepší naděje je fyzika.

Viník: Malinká trhlina

Tohle mi na tom příběhu vrtá hlavou – katastrofa to nebyla žádná fatální mechanická závada ani klasická chyba pilota. Ne. Byla to třícentimetrová trhlina v palivové trubce. Tři centimetry! To je sotva delší než můj palec.

Letadlo odstartovalo s necelými 47 tunami paliva – víc než dost na celou cestu. Když pravý motor začal ukazovat divné hodnoty (vysoký tlak oleje, nízká teplota), piloti udělali to, co zkušení letci dělají – diagnostikovali problém podle svých zkušeností.

Usoudili, že jde o nevyváženost paliva. Běžná záležitost. Tak začali přečerpávat palivo z levých nádrží k pravému motoru.

Jediný problém? Pravý motor unikal palivo rychlostí asi 13 tun za hodinu. Nefixovali problém – přelévali benzín do ohně, obrazně řečeno.

Sestup k naději

Zhruba 45 minut po prvním varování si uvědomili, že situace je mnohem horší, než čekali. Kapitán Robert Piché, chlapík s víc než 16 800 hodinami letu za sebou, kontaktoval řízení letového provozu. „Vyhlašujeme nouzovou situaci a míříme na Lajes," oznámil v podstatě. „Držte nám palce."

Letecká základna Lajes na Azorách byla jejich cíl – asi 200 námořních mil daleko. Zvládnutelné, mysleli si.

Pak pravý motor zhasl.

Dvanáct minut nato? Levý motor ho následoval.

Takže teď jste kapitán Piché nebo první důstojník Dirk DeJager. Oba motory jsou mrtvé. zbývá 65 námořních mil. Jediná věc mezi vaším letadlem a mateřskou Zemí je schopnost letadla klouzat.

Řekněte mi, jaké je to mít takový tlak.

Přistání, které nemělo fungovat

Letadlo mělo nouzový záložní systém – takzvanou ram air turbine (RAT), která dodávala energii jen pro ty úplně nejzákladnější věci. Řízení letu? Jo. Přístroje? Jo. Klapky? Spojlery? Ty vychytávky, co vám pomáhají přistát? Ne. Ty byly fuč.

Piloti museli spoléhat výhradně na vojenské řadiče letového provozu, kteří je sestřelovali pomocí radaru.

Devatenáct minut poté, co vypadl druhý motor, se kola dotkla ranveje na Lajes. Podvozek se obrousil až na nápravy. Pneumatiky chytly od tření.

A přesto? Jen pár drobných zranění. Všichni přežili.

Kapitán Piché za to dostal od Asociace pilotů linek ocenění za mimořádnou leteckou zdatnost. Upřímně? To mi přijde jako eufemismus.

Zvrat, který nutí přemýšlet

Tady se příběh ale komplikuje – a upřímně, stává se zajímavějším.

Portugalské vyšetřování leteckých nehod zjistilo, že celý ten malér se možná dal předejít. Kdyby piloti dodrželi protokol přesně podle předpisu místo diagnostiky z paměti, možná by odhalili únik paliva tak, jaký ve skutečnosti byl. Letadlo mělo systémy navržené přesně pro tenhle scénář, ale spolehli se na svůj instinkt místo na checklist.

Je v tom divná ironie, co myslíte? Tito piloti byli tak zkušení, tak dobří ve své práci, že důvěřovali svým instinktům víc než postupu. A jejich instinkty se mýlily.

Odmítá to jejich přistání? Podle mě ne. Když ti oba motory vypnou a 306 životů závisí na tobě, nemáš možnost si to zahrát znovu. Děláš nejlepší rozhodnutí v daném okamžiku a Pichého nejlepší rozhodnutí bylo skutečně mimořádné.

Ale je to připomínka, že i experti se můžou chytit do pasti – a že checklisty existují z nějakého důvodu.

Co mi zůstává v hlavě

Pořád myslím na ty cestující. Na Margaret McKinnon, jak tam sedí a opravdu věří, že zemře, a pak... nezemře. Letadlo dosedne, pneumatiky chytí, a přesto odtamtud odejde po svých.

Na palubě bylo 293 cestujících a 13 členů posádky. Každý z nich dluží svůj život klidným hlavám, jistým rukám a Airbusu, který umí klouzat líp, než by asi měl.

Příště, až budeš v letadle a rozsvítí se tabulka „připoutejte se", vzpomeň si na let 236. A na kapitána Pichého, který proměnil potenciální tragédii v příběh, o kterém budeme vyprávět ještě za padesát let.