Rejnoci, kteří slyší víc, než jsme si mysleli

Musím se přiznat. Když jsem poprvé narazil na studii o sluchu rejsků, moje první reakce byla: „Moment, rejci slyší?" Jasně, věděl jsem, že mají působivé smysly — tu slavnou schopnost detekovat elektrická pole, neuvěřitelný čich — ale slyšení? To mi nějak uniklo.

Tak se posaďte, protože ukázalo se, že rejci na nás tiše používali pořádné superschopnosti.

Zvuk ticha, který rejci rozhodně nemají

Představte si, že plavete v oceánu. Viditelnost může být omezená, ale zvuk? Zvuk se vodou šíří skvěle. A pro rejkce to znamená, že oceán je v podstatě obří dálnice plná informací — cvaknutí, šplouchání, šustivých pohybů.

Vědci vždycky věděli, že rejci něco slyší. Ale tady je ten háček — nikdo ve skutečnosti neměřil, jak daleko dokážou zvuky detekovat, když se volně pohybují v oceánu. Předchozí experimenty se většinou prováděly v nádržích, které, jak se ukázalo, vytvářejí nejrůznější akustické divnosti, když se zvuk odráží od stěn.

A právě proto je tenhle nový výzkum z Floridské atlantické univerzity tak vzrušující. Šli přímo na místo: černoploutví rejci v divokých vodách u pobřeží Palm Beach na Floridě.

Experiment, u kterého jsem řekl „Wow"

Takže co vlastně tihle výzkumníci dělali? Vytáhli podvodní reproduktor do oceánu, pustili nějaké nízkofrekvenční zvuky a sledovali, co se bude dít — s drony poletujícími nad hlavou.

Nastavení bylo docela chytré. Ukotvili loď, spustili reproduktor, který se nesl proudem, a pustili tři různé rozsahy nízkofrekvenčních zvuků. Ta klíčová věc? Pustili zvuky dostatečně nahlas, aby vyvolaly „startovací reakci" — prostě chtěli vidět, jestli se rejci najednou prudce změní směr a utečou.

A víte co? Rejci to udělali.

Výzkumníci zaznamenali, že rejci reagovali na zvuky až ze vzdálenosti 74 metrů. Pro ty z vás, kteří to počítají — to je asi 243 stop. Zhruba délka dvou a půl školního autobusu. Nebo v řeči rejsků — neuvěřitelně působivá vzdálenost pro detekci zvuku, který ani nevidíte.

Tady je to, co mě opravdu dostalo

Ale tady je ta část, která mě opravdu dostala: tihle rejci nejenže slyšeli zvuky z takové dálky — taky věděli, ze kterého směru zvuky přicházejí.

Zamyslete se nad tím, co to znamená. Když v noci uslyšíte divný zvuk v domě, možná ztuhnete a snažíte se zjistit, odkud přichází, že? Rejci to dokážou taky, ale pod vodou, z téměř 250 stop, zatímco plavou.

Rejci detekovali zvuk a pak se najednou otočili pryč od něj. To nebyla jen reakce na hluk — to bylo aktivní zpracování prostorových informací. Něco slyšeli, zjistili, kde to je, a rozhodli se, jestli to prozkoumají, nebo utečou.

Více než 70 % těchto reakcí se odehrálo v takzvané „akustické дальней зоне" — zóně, kde se zvuk chová jinak než blízko zdroje. Dřív si vědci ani nebyli jistí, jestli tohle rejci dokážou ve volné přírodě.

Jak to vůbec dělají?

A tady se to začíná být opravdu zajímavé z biologického hlediska. Většina ryb má takzvaný plynový měchýř — plynový orgán, který jim pomáhá plavat. Ten orgán se taky hodí pro detekci zvukového tlaku.

Rejci? Žádný plynový měchýř. Vyvinuli se úplně jinak.

Místo toho vědci věří, že rejci se silně spoléhají na své vnitřní ucho, které obsahuje specializovanou strukturu zvanou macula neglecta. Tenhle malý pomocník pomáhá detekovat pohyb částic generovaný, když se zvukové vlny šíří vodou.

Je to úplně jiný sluchový mechanismus než ten, co používá většina ryb, a upřímně řečeno, je trochu úžasné, že funguje tak dobře na takové vzdálenosti.

Proč na tom záleží

Kromě toho, že je to cool (a je to cool), nám tenhle výzkum říká něco důležitého o chování a ekologii rejsků. Když rejci dokážou detekovat zvuky ze stovek stop, znamená to, že dostávají neustálé informace o svém prostředí — potenciální kořist šplouchající kolem, predátoři se blíží, další rejci v oblasti.

To taky vysvětluje, proč studium rejsků v zajetí nám může říct jen tolik. V nádrži se zvuk odráží všude. Nemůžete replikovat ty reálné vzdálenosti a akustické podmínky. Abyste opravdu pochopili, jak rejci vnímají svůj svět, musíte vyrazit ven a sledovat je v akci.

Závěrem

Takže příště, když budete myslet na superschopnosti rejsků, nemyslete jen na zuby a děsivou rychlost. Přidejte slyšení. Tihle tvorové dokážou detekovat a lokalizovat zvuky z téměř čtvrtiny fotbalového hřiště pomocí úplně jiného mechanismu než většina ostatních ryb.

Upřímně řečeno, tohle mě fascinuje a zároveň trochu pokoruje. Studujeme rejkyně desítky let a pořád objevujeme základní věci o tom, jak jejich smysly fungují. Vždycky je co nového se dozvědět o těchto starobylých, neuvěřitelně přizpůsobených predátorech.

Možná proto je oceán tak nekonečně fascinující. Pokaždé, když si myslíme, že ho chápeme, zjistíme, že jsme jen poškrábali povrch.

ZDROJ: ScienceDaily