Vědci stvořili roboty tak nepatrné, že se vejdou do jediné buňky. Světlem nahánějí bakterie a sbírají je – jako mikroskopičtí popeláři. Jejich velikost jim umožňuje působit přímo v mikrobiálním světě. A otevírají nám dveře k možnostem, o kterých jsme kdysi jen snili.

Vědci z MIT přišli na zajímavou věc. Elektrony v určitých kvantových materiálech se dokážou samy skládat do pravidelných vzorů. Vznikají vlastně podobně jako krystaly ledu, když zamrzá voda. Co to znamená pro budoucnost? Mohlo by to přiblížit vývoj materiálů, které jednou nahradí křemík v těch nejvýkonnějších počítačích.

Vědci objevili v Arktidě doposud neznámý přírodní proces, který způsobuje výrazný nárůst částic tvořících oblaka v blízkosti mořského ledu. Tento objev by mohl zásadně změnit naše chápání oteplování Arktidy i budoucích klimatických předpovědí.

Představte si, že jdete normálně do práce pokládat trubky a najednou narazíte na zeď plnou zlata v hodnotě milionů. Přesně to se stalo stavebnímu týmu v Belgii. Teď všichni řeší jedinou otázku – kdo to tam ukryl?

V roce 1964 zachytila výzkumná loď zrnitou fotografii něčeho, co vypadalo jako anténa z jiného světa ležící na dně oceánu. Konspirátoři se tím pořádně rozjeli — jenže pravda je nakonec ještě divnější než jakékoli vysvětlení o mimozemšťanech.

Vědci upravili běžnou střevní bakterii tak, aby uvnitř nádorů slinivky působila jako mikroskopická továrna na léky. Léčbu tak dodávají přímo tam, kde je jí nejvíce potřeba. Výsledky jsou obzvlášť slibné v kombinaci s existujícími terapiemi.

Před dvanácti miliony let se v Jižní Americe konala ta nejděsivější hostina v historii planety – a jedinou hvězdou večera byl obří krokodýl. Nový výzkum ukazuje, že Purussaurus neivensis rozhodně nebyl žádný obyčejný velký dravec. Tahle bestie byla absolutním králem celého ekosystému. A ten ekosystém byl tak nacpaný obry, že i pověstní „teror ptáci" si museli nechat zajít chuť a počkat si na své.

Když badatelé podrobně prozkoumali staroegyptskou pohřební komoru, narazili na něco pozoruhodného — ne na chaos, ale na promyšlené plánování, které se táhlo přes staletí. Příběh o tom, jak se jedna hrobka postupně vyvíjela, nám prozrazuje něco krásného o tom, jak staří Egypťané zacházeli se svými mrtvými.

Albert Einstein jednou přidal do svých slavných rovnic jakýsi umělý člen a později to označil za svou největší chybu. Desítky let poté, co ho opustil, se ten samý „omyl" vrátil v plné síle a stal se hlavním vysvětlením toho, proč se vesmír rozpíná čím dál rychleji. Toto je neuvěřitelný příběh o tom, jak údajná chyba nakonec proměnila celou kosmologii.

Až budete příště v klidu vychutnávat kousek řemeslného sýra, tady je něco k zamyšlení: ty samé bakterie, které vytvářejí ty úžasné a složité chutě, by vám možná mohly prospívat i v trávicím traktu. Vědci totiž přišli na to, že mikrobiální kouzlo, které stojí za lahodnou chutí některých britských sýrů, by mohlo sloužit i jako posila pro vaše střeva.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba neustále odhaluje nová kosmická tajemství, a jeho nejnovější objev je možná tím nejzvláštnějším ze všech — tisíce malinkých, rubínově červených teček rozesetých napříč raným vesmírem, které nikdo nedokáže pořádně vysvětlit. Teď se ale vědci domnívají, že konečně přišli na to, co tyto záhadné objekty jsou a kam mizí, jak vesmír stárne.

Sonda Perseverance od NASA zachytila něco, kvůli čemu jsem se na chvíli zastavil a zamyslel se nad tím, jakou vlastně máme ve vesmíru pozici: Zemi mizející za marsovským měsícem Phobosem. Ze vzdálenosti přes 300 milionů kilometrů vypadala celá naše planeta jako jediný světelný bod. Nechte si to chvíli projít hlavou.

Už desítky let se vědci přou o to, jestli naše planeta není ve skutečnosti jedním obřím, seberegulujícím organismem — a upřímně, důkazy jsou silnější, než byste čekali.

Vědci zjistili, že digoxin – lék starý přes sto let, který stojí méně než desetník denně – dokáže snížit počet hospitalizací kvůli srdečnímu selhání o čtvrtinu. Tři nové studie z Nizozemska naznačují, že tento opomíjený lék si zaslouží vrátit se mezi standardní možnosti léčby. Mohl by tím změnit přístup k péči o miliony pacientů po celém světě.

Vědci dokázali něco, co zní jako ze sci-fi. V laboratoři vypěstovali z kmenových buněk myši kůru mozkovou neboli cortex. Jenže tady je ten háček – mini-moček sice produkuje správné „ingredience", ale neumí z nich správně uvařit. Tento objev nás učí fascinující věci o tom, proč se skutečné mozky vyvíjejí tak precizně – a co nám chybí, když se snažíme napodobit přírodu.

Vědci nedávno objevili mikroskopické fosílie staré 1,7 miliardy let, které by nám mohly pomoct objasnit jednu z největších záhad biologie: jak jsme se vlastně dostali od jednobuněčných organismů k tomu všemu — od dubů přes chobotnice až po nás samotné? A ukazuje se, že odpověď možná leží na opravdu odlehlých a nečekaných místech naší planety.

Vědci přišli na to, že běžná živina by mohla být klíčem k tomu, jak udržet vaše buněčné elektrárny mladé a v kondici. Tajemstvím je molekula, která dodává mitochondriím pružnost a přizpůsobivost — a to nejlepší? Možná ji už přijímáte v běžné stravě.

Představte si, že sáhnete do zdánlivě prázdné krabice a zjistíte, že je ve skutečnosti plná neviditelných částeček, které se objevují a mizí rychleji, než stihnete zamrkat. Zhruba tohle nám kvantová mechanika tvrdí o prázdném prostoru už téměř sto let – a vědci možná konečně mají důkazy, které to podloží.

Vědci přišli na zajímavou věc. Když je bílkovina GRK2 v mozkových buňkách neaktivní, hromadí se tam. A to spouští bludný kruh, který Alzheimerovu chorobu ještě zhoršuje. Dobrá zpráva? Našli sloučeninu, která by tento koloběh mohla přerušit.

Čtyřiadvacetiletý George Bird se díval na osamělý stojící kámen v lesích v Derbyshire a něco mu nesedělo. Nemohl se zbavit pocitu, že za tím příběhem musí být víc. A jeho tušení se vyplatilo – archeologové odhalili 3 700 let starý rituální areál, který se skrýval doslova pod nosem všem.